Svařák

Včera jsem si přinesla červené víno s tím, že si ho dám odpoledne normálně a večer si z něj udělám svařák. Chápejte, na oslavu prvního letošního sněhu. Ale nějak jsem se k tomu nedostala, což je škoda, protože dnes, když hledám u Florentýny, jak udělat ten nejlepší svařák na světě, našla jsem hned na začátku článku: Domácí svařák se začíná pít právě… teď! Článek sice publikovala v roce 2015, ale 19. 11. Jaká krásná koincidence by to byla, kdybych to udělala už včera, že? No, nedá se svítit. (Proč se to říká?)

Florentýna si na začátku adventu udělá sirup, který pak přidává do ohřátého vína. Já to znám tak, že si pořádně provaříte koření s vodou a tím víno v podstatě jen lehce naředíte. Varianta s vařením vína je děsivá: jednak přicházíte o alkohol, a jednak chudák víno!

Když o tom tak píšu, vzpomínám si na historku z aikida, kdy se mi jeden z kamarádů posmíval, že budu povolnější, když už mám snad čtvrtý hrnek svařáku. A já se jen usmála, že vzhledem k tomu, že to chlapi vaří už několik hodin na sporáku (protože se jim u toho nechce být a chtějí si povídat s ostatními), nemusím se alkoholu vůbec bát.

Překvapivě v její směsi koření není jalovec a anýz, které tam mám já ve směsi Davídkovo koření. Až ho spotřebuji, vyzkouším ten její recept na sirup z karamelu. I když z něj mám přece jen trochu obavy. Ale jak říká Flo, vedle karamelu byste se nikdy neměli cítit bezpečně.